Od doby, kdy se začala napouštět sedlčanská retenční nádrž, uplynulo už 36 let

Nedávno se mě jeden místní čtyřicátník mezi řečí zeptal, zda vím jak vznikala tzv. sedlčanská přehrada. Věděl jsem a doufám, že to bude zajímat i další mladší ročníky. První nesmělé úvahy a smělé představy o přehrazení Sedleckého potoku a tím vybudování sedlčanské přehrady se objevily už někdy v polovině šedesátých let. Důvodem, proč se tak mělo stát,  bylo zajištění dostatečného množství vody pro tehdejší  záměr vybudovat v blízkých strojírnách slévárnu, k čemuž však nedošlo. Realizace se tak plány na přehrazení Sedleckého potoku dočkaly až v druhé polovině roku 1981, kdy byla výstavba zahájena.

Stavbu tehdy prováděl státní podnik Vodní stavby, stála sedm milionů korun a zadržovat měla podle původních plánů přibližně 750 tisíc kubíků vody. Výstavba se především týkala sypané přehradní hráze a betonové vypouštěcí komory retenční nádrže. Celá, stošedesátimetrová hráz je tvořena navážením a dusáním cihlářské hlíny. Ta se pro její stavbu těžila na rozsáhlém poli v severovýchodní části Cihelného vrchu. Těsně pod povrchem totiž bylo velké ložisko cihlářské hlíny – ne nadarmo v blízkosti stávala Pejšova cihelna s vysokým komínem, která byla v šedesátých létech srovnána se zemí.

Na podzim v roce 1981 se tohle pole stalo malým povrchovým dolem. Vznikly tady dvě několikaarové jámy o hloubce asi pěti metrů. Hlína se nákladními auty převážela k Sedleckému potoku, kde se vlhčila a postupně pěchovala do nově vznikajícího kaňonu. Vlastní jámy na poli ještě nějakou dobu po dokončení hráze zůstaly, částečně i zaplněné dešťovou vodou. Hlína vodu nevsákla, takže tu časem vznikla dvě slušná jezera. Hodně dětí z okolí se právě v těchto jámách naučilo v zimě bruslit, občas tam i zavítalo vodní ptactvo. Po čase, kdy bylo jisté, že hráz už další hlínu nebude potřebovat, se jámy začaly zavážet.

A samozřejmě vším, co tehdy bylo po ruce. Do jam tak mířily nákladní auta s kdejakým komunálním odpadem, ale i auta místních podniků se vším, co bylo nutné definitivně a levně zlikvidovat. V době, kdy ekologie byla téměř neznámým slovem, je v těchto místech pro budoucí generace uloženo obrovské množství „studijního archeologického materiálu“. Vše nakonec skryla rozhrnutá původní ornice. Ještě mnoho let tu zemědělci vyorávali různé plechy, plastové formy na výrobu sýrů, střenky nožů i panely  z blízko budovaného panelového Severního sídliště a další zajímavé kusy všelijakého odpadu.

Naplno se přehradní jezero začalo napouštět zjara roku 1983 a rozsáhlé území o přibližné rozloze přes 20 hektarů se začalo zaplavovat.  Pod vodou zmizela jediná přístupová cesta ze Sedlčan k osadám Záduší a Nový Dvorek. Cesta a přilehlé pole byly zaplaveny podobně, stejně jako starousedlíkům důvěrně známá místa ostrovu Balónek nebo jezu pod tehdy už vykáceným lesem. Právě kousek od tohoto jezu byl postaven kovový můstek, ke kterému vedla cesta od silnice na Vysoký Chlumec.

Zaplavena byla i část původní asfaltové silnice vedoucí na Vysoký Chlumec. Původní silnici už připomíná jen kaplička na levém břehu retenční nádrže, která teď stojí těsně u vody a u níž v současnosti parkují svá auta rybáři. Dno budoucí přehradní nádrže se neupravovalo, takže i řečiště Sedleckého potoka zůstalo pod hladinou zachováno v původní, klikatící se podobě dodnes. A to včetně všeho, co se nacházelo na jeho březích a nejbližším okolí. Pod vodou je ukryta i část dlouhého koryta vodního náhonu k bývalému Vackovu mlýnu.

Určitě se také dělaly nějaké zkoušky hráze na propustnost, detaily neznám. Jeden čas se dokonce tvrdilo, že hráz prosakuje a bude nutné ještě navést další množství cihlářské hlíny pro utěsnění. Přesto na první opravdovou zatěžkávací zkoušku si hráz musela počkat až do roku 2013, kdy Sedlčany a okolí zasáhly rozsáhlé povodně. Tehdy byla retenční nádrž naplněna vodou pod okraj betonové hrany hráze. Nezbývalo mnoho, stačilo jen o den déle pršet, a voda by se začala přelévat přes tuto hranu.