Zapálením první svíčky na adventním věnci začíná doba předvánoční – advent

Poslední listopadovou nedělí začíná adventní období, které potrvá čtyři předvánoční týdny a končí západem slunce na Štědrý den. Označení advent pochází z latinského slova „adventus“, což znamená příchod. Nemyslí se tím ovšem příchod předvánočního úklidového běsnění, stresu a nákupní horečky, ale očekávání příchodu Ježíše Krista. Označování dalších tří adventních nedělí jako bronzová, stříbrná a zlatá jsou komerčním výmyslem obchodníků a nemají nic společného s křesťanskou tradicí.

Počátky adventu sahají do 7. století, zvyk nepřímo navazuje na dva tisíce let starou židovskou tradici – svátek světel zvaných Chanuka. Svátek světel je však pouze devítidenní. Vánoční svátky mají prapůvod ještě v daleko dřívější předkřesťanské době – v pohanském slavení slunovratu spojeného s řadou magických obyčejů. K předvánoční výzdobě patří podle tradice adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně každou neděli zapalují, na konci adventu hoří všechny čtyři.

Tradiční barva adventního věnce je vždy červená a zelená. Adventní věnec v západních křesťanských církvích symbolizuje odpočítávání čtyř týdnů adventu, doby příprav na Vánoce. Klasické adventní věnce se zavěšovaly na stuhy, nyní se většinou kladou přímo na svátečně upravený stůl. Obvykle mají věnce z jehličnatých větví čtyři svíce. A proč zrovna věnec a hořící svíčky? Dny se krátí, tmy přibývá, kruh vyjadřuje společenství a plameny světlo, které osvěcuje každého člověka.

S adventem se pojí další čtyři církevní svátky: svatého Ondřeje (30.11.), svaté Barbory (4.12.), svatého Mikuláše (6.12.) a svátek svaté Lucie (13. prosince). Svátky Ondřeje a Barbory se vždy týkaly mladých dívek. Svatý Ondřej je podle lidové tradice považován za patrona nevěst – proto jeho svátek býval dnem věštění. Podobně i svátek sv. Barbory býval vyhledáván vdavekchtivými dívkami. Dívky v tento den řezaly třešňové větvičky a netrpělivě čekaly, zda do Vánoc rozkvetou a ony se vdají.

Ilustrační foto: pixabay.com