O sedlčanské Mariánské pouti jsem v předchozích létech toho napsal ažaž. Někdy se mi (ne)líbílo to, jindy ono, občas jsem chválil, občas hudroval. Vždycky nejhezčí a nejlepší se člověku zdá to, co prožil v mládí – poutě nevyjímaje. To, jaké byly sedlčanské poutě za mých školních let, o tom už jsem tady na těchto stránkách psal právě před rokem (Klukovské vzpomínky: Když přijela pouť). Trochu jiné kouzlo měly po mě, a určitě nejenom pro mě, sedlčanské poutě pak v době dospívání a prvních, spíše ještě jen platonických lásek. Jó, to bylo něco, dotýkat se děvčat jaksi nedopatřením na řetízáku, procházení se ruku v ruce setmělým sobotním mumrajem, kdesi v uličce za hospodou si dávat nesmělé pusy. Tehdy nám bylo už úplně jedno, jaké přijely kolotoče či cirkusy. Pouť byla pro nás jen dobře postavenou kulisou, která maskovala pravý důvod našich návštěv.
Jenže čas nikdo ještě nedokázal zastavit, první lásky kamsi zmizely a my kluci v nejlepších jinošských létech zmizeli zase na dva roky na povinnou vojenskou službu. Už takový poutě nejsou, jako bývaly dřív, říkali jsme si po návratu z vojny. Bodejť by jo, když polovina z nás kluků se brzy musela, a druhá polovina dobrovolně oženila! Zvrat nastal až době, kdy jsme zplodili, a naše nové lásky porodily, jedno a více dětí. To už zase bylo něco jiného, vzít sporťák (kočárková sedačka) a vyrazit coby otcové na pouť. Tehdy už nebývaly poutě na Novém městě, ale na starém hřišti (co jsou dnes tenisové kurty). Pravda, všechno to tam bylo namačkaný na sebe, že se nedalo ani pořádně projít, ale ještě stále na mostě vyhrával strakonický dudák, za kačku se prodávaly ocakovačky a nechyběl ani cirkus.
Jenže děti vyrůstaly, poutě se odstěhovaly na kotlinu, ale i tam kouzlo měly. Občas někdo nadával, že je to daleko, ale mě to nevadilo. Týden před poutí rodinná dovolená, po obědě autem na koupaliště a s podvečer z koupaliště pokaždé rovnou na pouť. Na kotlině bylo placu habaděj, „houpalo“ se už od středy a poutě tam bývaly asi největší ve své historii. Jestli pak víte, že v Sedlčanech byla jako vůbec první v tehdejším Československu na pouti centrifuga? Aby taky ne, když její prototyp (tehdy doslova na koleně okopírovaný ze západu) byl totiž na zakázku vyroben v Sedlčanských strojírnách. No bylo to nádherné dlouhé minuty rotovat za pětikorunu hlavou dolů – zvraceli nejen návštěvníci, ale i zvědaví majitelé ostatních pouťových atrakcí.
Sedlčanské poutě mají pro mě kouzlo i teď, i když od těch prvních pouťových pus uběhlo víc jak půl století. Na tu letošní jsem po dlouhém se přesvědčování vyrazil v neděli dopoledne. Lidí tam tedy mnoho nebylo, přesto opět bylo na co se dívat a co obdivovat! Když pominu pouťové atrakce, která jsou v mém věku už pro mě nepřístupné, tak hezká mladá děvčata v minisukních jako před těmi padesáti roky, radost z toho, že ještě potkávám své kamarády s vnoučaty, upřímná radost z toho, že kolega od konkurenčních novin se po půl roce konečně úplně uzdravil, radost z toho, že jsem po delší době pohovořil se vždy milou (a mladou) kolegyní fotografkou.
Závěrem pak i setkání se svým spolužákem ze základky a velmi dobrým kamarádem z mládí, s kterým jsem se neviděl snad čtyřicet let. V tomhle věku už se prostě člověk musí radovat z každé maličkosti. Takže i ta letošní sedlčanská pouť se podle mě opět vyvedla. Jen ty ocakovačky jsem nikde nezahlédl… Zato jsem mohl sledovat pána, který prodával na pouti trdelníky, byl to hotový mág. Pořád mával rukama kolem sebe a kouzlil ty zvláštní zamotané oplatky. Obdivoval jsem ho, já bych do toho stánku s takovým množstvím vos kolem hlavy bez včelařské kukly nevlez.
Ladislav Havel – 16. srpna 2015
