Tyto vzpomínky asi nejspíš nebudou mít zrovna výchovný charakter pro dnešní mládež, ale možná si při nich rodiče současných školních ratolestí (dědečkové a babičky pak určitě) vzpomenou i na své mládí. Toto téma jsem zvolil záměrně, neboť když dnes čtu a slyším, jaká vzniká panika kvůli tomu, že se někdo někde s někým popral, nemohu téma rvaček a výtržností vynechat. Asi jsme opravdu byli jiní… Byla to prostě divná doba, nebyly počítače, mobilní telefony, dokonce i televize tehdy možná začínala teprve zkušebně vysílat. Auta v rodinách nebyla, k vratům do školy „Baxovky“ jsme nejenom my Selčaňáci, ale také další spolužáci ze Solopysk, Oříkova, Doubravice, Libíně, Záduší, Nového Dvorku, Červeného Hrádku, Vítěže, Sestrouně i jiných okolních vsí, docházeli (zpátky někdy pěknou oklikou) zásadně pěšky.
Vracím se tedy do mých školních let, do období mezi pátou a osmou třídou. Mým třídním kantorem byl Stanislav Macák (mezi námi kluky titulovaný Standa). Tělesné tresty v druhé polovině 50. létech minulého století nebyly ve škole ničím výjimečným (pravda, rákoska už nebyla), co chvíli někomu z nás přilítl pohlavek, občas někdo dostal učebnicí do hlavy (tenkrát bývaly ještě vázané do tvrdých desek), či pružným příložníkem přes záda. V tom zase „vynikal“ učitel rýsování Spálenský (námi zvaný Olda). Upřímně řečeno, vždycky jsme si to zasloužili a vůbec nikoho z nás nenapadlo, se tím pochlubit doma. Chytili bychom akorát za to dalších pár facek. Ono úplně stačilo, když jsme domů nosili v žákovských knížkách každou chvíli poznámku…
Pro ředitelská pokárání jsme chodili k řediteli školy za kdejakou mimoškolní společnou lumpárnu ve městě na dvě party – všichni najednou bychom se do malé ředitelny nevešli. Mohl bych takhle jmenovat i další své pány (tehdy povinně soudruhy) učitele – Hrůšu, Faktora, Gronáta, Rungeho, tělocvikáře „Vojtu“ Brožka… Učili nás taky asi dvě nebo tři učitelky, ale ty nám klukům, až na jednu mladou praktikantku, nijak moc neimponovaly. Mě zvláště štvala soudružka ruštinářka, ale bylo to oboustranné, i ona mě měla v nemilosti.
Přesto jsme všechny tyto „soudruhy“ učitele měli rádi, dali nám do života mnohem víc, než si kdo dnes vůbec umí představit. Jak rád třeba celý život vzpomínám na „Standu Macáka“ a naše několikadenní třídní výlety třeba vlakem až do Vysokých Tater. Jak rád doteď vzpomínám na bramborové brigády. To jsme jezdili na podzim místo vyučování pomáhat do okolních zemědělských družstev (tzv. JZD) ručně vybírat brambory. I na jednu unikátní „Standovu“ poznámku v mé žákovské knížce: Utekl na brigádě a toulal se s jinými po lese, prosím otce, aby působil ve smyslu nápravném. Jak tehdy můj otec působil, už si nepamatuji. Ale býval kliďas, takže asi nijak.
Ale abych se vůbec dostal k těm rvačkám – byly mezi námi snad denním chlebem. Všechno jsme si prostě mezi sebou vyřizovali ručně, bez toho, abychom chodili na druhé žalovat. Jednou to odnesla při takové třídní rvačce o velké přestávce i moje klíční kost. Přihodit se to dneska, tak je to určitě na soud mezi rodiči navzájem a ještě školou… Tehdy to nejen moje rodiče přešli mávnutím ruky, já absolvoval cestu autobusem do prčické nemocnice a na následných čtrnáct dní jsem obdržel škrobovo-fáčový krunýř od krku až po pas. Bylo to nakonec docela fajn, kvůli „zafačované ruce“ jsem nemusel celou tu dobu ve škole psát diktáty!
A že rvát jsme se uměli všichni! Pohyb byl naším živlem, jak jsme přišli ze školy, flákli jsme taškou doma někam do kouta a hurá ven. Každá parta měla někde v okolních lesících a mezích vybudovaný bunkr, dobývání bunkrů druhých, rvačky, šplhání po stromech. Výroba raket s náplní střelného prachu donášeného kluky ze Solopysk (vybírali jej z munice naházené Němci koncem války do solopyského rybníka). Nepamatuji, že někdo z nás by byl obézní, zato modřin, boulí, nosů od krve a odřenin měl každý dostatek. Fotbal na kdejakém volném plácku ve městě, prázdninové (samozřejmě rodiči neorganizované) turnaje mezi městskými partami (Sídlišťáci, Potočáci, Novoměšťáci). Když jsme se nemohli dohodnout, zda to by či nebyl gól, tak jsme se prostě o svou pravdu poprali.
Stejně tak různá atletická klání, co jenom o prázdninách všude vzniklo kdejakých doskočišť pro skok vysoký, daleký či skok o tyči (přesně klacku). Kamenem uměl každý na cíl házet perfektně, kdo neměl prak, neměl ani šanci být v nějaké partě… Domů se o prázdninách chodilo tak maximálně na oběd a pak až se setměním. Možná díky všemu tomu, se později jeden z nás stal československým dorosteneckým rekordmanem v hodu diskem i vrhu koulí, druhý ústředním trenérem reprezentantů ve skoku o tyči, další uznávanou kapacitou výzkumného ústavu v kanadském Torontu.
Jak jsem psal v úvodu, byla to tehdy hodně divná doba… Přesto nás všechny naučila mnohému, především pak už od školních let umění se sami o sebe bez fňukání postarat. Zaplať pánbůh, že jsem ji mohl ještě jako tehdy každý normální kluk prožít. Dnešní kluci? Většina z nich tohle všeho zná jen virtuálně z akčních filmů a počítačových her, když pak na ně někdo venku zadupe, utíkají se schovat „mámě pod sukni“.
Ladislav Havel – 5. dubna 2014
