Svátek Hromnice, který každoročně připadá na druhý únorový den, rozděluje období mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností na dvě téměř stejně dlouhé části. Zima by se měla přehoupnout do své relativně teplejší poloviny a především bude nadále přibývat denního světla. To dokládá zřejmě nejznámější lidová pranostika: ‚Na Hromnice o hodinu více‘. Ve skutečnosti se od zimního slunovratu doba denního světla prodloužila o téměř půldruhé hodiny. Pokud by nebyly stále zatažené a inverzní dny, jevilo by se prodloužení dne opticky ještě mnohem více.
Původně začátek února patřil podle keltských zvyklostí svátku Imbolc. Podle keltské tradice znamená dobré počasí na svátek Oimelc další pokračování zimy, zatímco špatné počasí znamená, že zima pomalu končí. Z toho pramení další, již méně známá lidová pranostika: ‚Chumelice na Hromnice končí zimu tuhou; jestli pak jasný den, očekávej druhou‘. S příchodem křesťanství byl nahrazen původní význam svátku Hromnic katolickým svátkem Uvedení Páně do chrámu. V kostelích se na Hromnice světily svíčky – hromničky. Ty se dříve během bouří dávaly do oken, aby zajistily ochranu obydlí.
Přestože do příchodu jara zbývá ještě relativně dost dlouhá doba, optimismus do žil nalévá další známá pranostika: ‚Na Hromnice musí skřivánek vrznout i kdyby měl zmrznout‘. Tato lidová pranostika pramení ještě z dob, kdy jednotlivá roční období měla normální průběh. Už počátkem února pociťovali tehdy lidé daleko intenzivněji změny přírody a tím první známky pomalu se přibližujícího jara. Měsíc únor dostal svůj název podle ledových ker, které se v dávných dobách tuhých zim na potocích a řekách začínaly lámat a „unořovat“ se pod vodu.
Ilustrační foto: pixabay